MOLLY CROW | Element ohně 2 – Vánoce v Praze
16078
post-template-default,single,single-post,postid-16078,single-format-standard,qode-quick-links-1.0,ajax_fade,page_not_loaded,,qode-theme-ver-11.0,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.1,vc_responsive
 

Element ohně 2 – Vánoce v Praze

Element ohně 2 – Vánoce v Praze

Byl to krásný byt s ještě lepším výhledem na zasněžené staré město. Bohužel jsem si nedokázala vychutnat ani jedno.

Vlastně jsem si už skoro nepamatovala, kdy jsem si dokázala vychutnat vůbec něco.

Ne, teď jsem lhala. Což jsem poslední dobou dělala poměrně často.

Dobře jsem si ty okamžiky vybavovala. Jen jsem si je v hlavě přehrávat nechtěla. Nic to neměnilo a překvapivě to stále bolelo.

„Praha je tak úžasné město!“ volala na mě Monique už ode dveří.

Vehnala se do obývacího pokoje jako velká voda a vítězoslavně položila hromadu nákupních tašek na pohovku.

„Zase jsi nakupovala?“ zeptala jsem se lhostejně, abych vůbec něco řekla.

Na to, kde na to všechno vzala peníze, jsem se jí neptala. Stejně jako jsem se nezajímala o to, komu patřil tento byt nebo proč raději nemám otvírat dveře od komory na konci chodby. Předem jsem totiž tušila, že by její odpověď zahrnovala i slova jako zabila, mrtvola, chcípl apod. Ona se mě taky neptala, proč to všechno dělá sama a já se jen vezu. Ne, že bych za poslední týdny nezabila dostatečné množství lidí, aby ji to neuspokojilo. Ale vždy to bylo, když jsem se přestala ovládat jako oheň. V lidské podobě mě představa vraždy ještě stále odpuzovala, jako by to snad bylo něco špatného, a ne jediný důvod mojí existence. Ta část mého já, podle které jsem si nechala říkat Sally, byla příliš silná. Přestože se její ubohé lidské srdíčko před pár měsíci rozdrtilo na miliardu titěrných kousíčků, nedokázala jsem ji úplně potlačit. Stále jsem se velkou částí cítila být jí.

„Tvoje nechuť k nakupování mě ničí,“ postěžovala si, zatímco se přehrabovala v jedné z hromady tašek. „Na!“ poručila mi a hodila po mně kus nějaké blyštivé látky.

„Co to je?“ zeptala jsem se dřív, než jsem si tu kýčovitou záležitost pořádně prohlédla. „Odmítám ti tu dělat šaška.“ S úšklebkem jsem jí tu věc „vrátila“.

A ano věc! Protože tenhle výstřední mikro krátký hadr si pojmenování šaty ničím nezasloužil.

„Blázníš?!“ Zvedla to ze země a začala oprašovat. „Co jsi tu vlastně celý den dělala? Vidím, že uklízení to nebylo.“

„Užívala si prázdniny. Přesně, jak jsi po mně chtěla,“ odsekla jsem a svalila se na pohovku, ignorujíc sestřin nákup, který mi posloužil jako podložka pod nohy.

„Asi máme každá jinou představu o užívání si čehokoliv.“ Vytrhla tašky z pod mých nohou a odnesla je jako poklad na protější křeslo. „Televize, pizza, zmrzlina, brambůrky,“ začichala, „žádná sprcha!“ Ruce si zkřížila na hrudi. „To spíš vypadá, že tu maličká Sally zase oplakávala milovaného Brianka.“

Zamračila jsem se na ni, ale svoje stanoviště na pohovce stejně neopustila. „A to, že jsem prostě v tomhle životě prase, tě, drahá sestro, nenapadlo?“

Monique s úsměvem zakroutila hlavou. „To jsi byla vždycky. Ale tohle je už volání o pomoc.“ Znovu mi tu věc hodila na hlavu. „Běž se laskavě obléct! Jsou Vánoce a já si po vší té dřině, chci užít trochu volna se svojí milovanou sestřičkou. A protože vím, že normálního dárku se od tebe nedočkám, tak to prosím považuj za tvůj vánoční dárek pro mě.“

„Kousek pizzy by ti nestačil?“ zamručela jsem přes látku.

„Tu okoralou pizzu si strč, víš kam,“ chytla mě za nohu a se smíchem stáhla na zem.

„Au!“ neodpustila jsem si okomentovat setkání mého zadku s podlahou.

„Honem, honem,“ popoháněla mě, „a vezmi to, prosím, přes koupelnu. Já zatím alespoň umyju podlahu.“

„Asi nemám sílu se s tebou dohadovat,“ neochotně jsem se zvedla na nohy.

„Výborně,“ začala mě pošťuchovat ke dveřím z obýváku. „Nešetři mýdlem,“ zasmála se, když jsem se na ni zamračila přes rameno.

Nic jsem ovšem neřekla. V tom, že jsem zoufale potřebovala sprchu, měla pravdu. Ovšem z mého pohledu neexistovala taková, která by mě dostatečně očistila. Cítila jsem se pošpiněná na těle, na duši i na tom proklatém srdci. Byla jsem parodie na zrůdu. Vrah s city.

Se svlékáním jsem se neobtěžovala, protože to, co jsem měla na sobě, by nezachránil ani mistr Proper.

Uvolnila jsem oheň a nechala ho vyřešit ten problém s praním za mě. Než jsem vlezla do sprchy, byla jsem nahá a koupelnou se pomalu snášel na zem popel.

Monique bude mít jistě radost, že má co uklízet.

Dřív by mě vlastní zlomyslnost pobavila a minimálně bych se nad ní usmála. Dnes? Dnes jsem byla vevnitř mrtvá. Jen jsem tupě stála ve sprše a nebyla schopná ani pustit vodu. Obočí se mi stahovalo k sobě a já se začínala mračit na popel. Tak moc zoufalá existence jsem byla, že bych si to bez rozmyslu s tím špinavým oblečením vyměnila.

Sprška vody mi bez varování chrstla na hlavu, až jsem leknutím uskočila vzad a narazila zády do skleněné zástěny.

„Bez vody tu špínu smyješ jen těžko!“ ozvalo se zpoza dveří pobaveně.

„Moc vtipné!“ zavrčela jsem.

Odpovědí mi byl jen sestřin upřímný smích.

Dost mě s tou svou dobrou náladou štvala. Záviděla jsem jí, že se tak lehce vyrovnala se smrtí lidí, které milovala.

To já jsem dokázala zapomenout, jen když jsem se totálně přestala kontrolovat a nechala oheň, aby se stal podstatou všeho, čím jsem byla.

V opačném případě jsem byla polehávající a ke zděšení Monique i prdící troska. Cpala jsem se zmrzlinou a zapíjela to pivem v naivní představě, že mě ta kombinace zabije. A když ne, tak to snad brzo udělá moje sestra.

„Rolničky, rolničky…“ Hudba, kterou má sestra pustila, konečně ukončila moji nečinnost.

Rychle jsem dokončila sprchu a oblékla si tu věc. Když už jsem měla být za dárek, tak aspoň v obalu, který si sestřička přála. Navíc jsem vlastně neměla co jiného na sebe.

Otevřela jsem dveře koupelny a voda se přelila přes práh.

„Monique?!“ zavolala jsem podrážděně a vyrazila zatopenou chodbou k obýváku.

„Rolničky, rolničky…“ Monique si zpívala refrén spolu s přehrávačem a tancovala po místnosti, až jí voda stříkala od nohou.

„Co to děláš?!“ okřikla jsem ji. „Snažíš se na nás upozornit vytopeným bytem?“

Zastavila se a rudě namalované rty roztáhla do širokého úsměvu. „No vidíš, jak ti to sluší,“ poukázala na podobnou blyštivou věc, kterou měla sama na sobě. „Teď jsme skoro jako dvojčata,“ přiskočila ke mně a chytila mě za bradu.

„Zbláznila ses!“ vyškubla jsem se jí.

„Počkej přece!“ Znovu si mě přidržela a zkušeně mi začala rtěnkou malovat pusu.

„Spokojená?“ tázavě jsem nadzvedla obočí, když si mě zkoumavě prohlížela.

„Na to, že jsi oheň, jsi nepředstavitelně bledá.“ Strčila si rtěnku do pusy a štípla mě do obou tváří.

„Au! Ty ses vážně pomátla,“ ustoupila jsem raději z dosahu jejích nenechavých rukou.

„Jen se ti snažím dostat trochu barvy do tváří,“ ohradila se a tanečním krokem zamířila k ledničce.

„Abych nedostala chuť ti na oplátku vyžehlit vlasy.“

„To budeš celý večer tak napružená?“ Vytáhla  nachlazenou láhev šampaňského. „Ještěže jsem koupila něco, co tu tvoji horkou hlavu trochu zchladí.“

„Výborně,“ pochválila jsem ji, „a nafukovacího plameňáka jsi náhodou nekoupila? Když už ses nám postarala o bazén, tak by se toho mělo využít.“

„Nebudeme trávit Vánoce opíjením se na nafukovacím ptákovi.“

„Proč potom ta voda?“

Natáhla se po ovladači a vypnula přehrávač. „Slyšíš?“ ušklíbla se. „Zatím, co tu klábosíme o ničem, tak já na rozdíl od tebe pracuji.“

Až teď jsem dokázala vnímat zurčení vody, která se plynule převalovala po podlaze, přestože ji Monique nerozháněla svými tanečními kreacemi.

„Myslím, že to už by stačilo,“ nechala vodu v pár vteřinách vypařit a vítězoslavně se na mě usmála.

„No to jsi měla říct hned, že mám k úklidu použít svou moc. I když nevím, jestli by se ti výsledek mojí práce líbil.“ Poťouchle jsem jí ten úsměv oplatila.

„Raději se obleč. Pití bereme sebou.“

„Ty se vážně chceš v tomhle producírovat po venku?“

„Po venku zrovna ne. Proto ti říkám, aby ses oblíkla.“

„Není mi zima. Jsem oheň, pamatuješ?“ Vytrhla jsem jí šampus z ruky a zamířila ke dveřím.

„A proto se musíš chovat jako děcko?“ zeptala se, když mě dostihla u výtahu a vrazila mi do náruče kabát.

„Já myslela, že právě to na mě tolik miluješ,“ poslušně jsem na sebe hodila další svršek.

„Milovat a tolerovat je rozdíl.“ Monique zmáčkla tlačítko a výtah se vydal do přízemí. „No to si děláš…“ zlostně ukázala prstem na moje tenisky. „Vážně sis nevšimla těch kozaček u vchodu nebo chceš, abych tě cestou utopila ve Vltavě?“

„Jestli myslíš tu pomůcku dominy, která mi při odchodu překážela v cestě, tak té si nešlo nevšimnout. Doufám, že jsi k těm,“ prsty jsem naznačila uvozovky, „botám, neměla nějaký hlubší vztah.“

Monique jen zakroutila hlavou a rázným krokem vyrazila ven z výtahu.

„Pokud ti lezu krkem, klidně se vrátím nahoru a oslavím Vánoce s balíčkem pizza brambůrek.“

„Žádný takový! Jdeš se mnou a konec řečí!“ Zavěsila se do mě a hlavu mi opřela o rameno. „Už se o tom nebudeme bavit, ano? Vlastně je mi jedno, co máš na sobě. Jen chci strávit poslední večer v Praze trochu příjemněji.“

Poslední? Takže zítra to zase všechno začne? Voda už měla prázdnin asi dost.

Začínala mi vařit krev. Oheň se v okamžiku potěšeně probral z hibernace, do které jsem ho před víc jak týdnem uvrhla. A Sally? Ten malý, zlomený človíček ve mně nesouhlasně vrtěl hlavou. Ale měl zlámané ruce i nohy, pásku přes pusu a na místě, kde dřív bylo bijící srdce, teď tlela rozšklebená díra.

„Počkej chvilku,“ poprosila jsem ji a vyprostila ruku z jejího sevření, abych se zastavila u skupinky pokuřujících kluků.

„Ahoj!“ pozdravila jsem je a snad trochu působivě se i usmála. „Nemáte navíc jednu cigaretu?“

„Jo, jo jasně,“ přikývl jeden rychle a nabídl mi ze svojí krabičky.

„Chceš i připálit?“ zeptal se druhý a natáhl ruku s hořícím zapalovačem.

„Ne, díky! Má svůj!“ vyhrkla za mnou Monique a odtáhla mě z jejich hloučku.

Chlapci vypadali, že je to ani trochu nepotěšilo.

„Hej! Jak se vlastně jmenuješ?“ snažil se ten aktivista se zapalovačem ještě navázat hovor.

Monique mě ale táhla nemilosrdně pryč.

„Sorry, kluci,“ pokrčila jsem rameny, „máma přišla!“ zavolala jsem na ně a mohla ještě slyšet jejich tlumený smích.

„Moc vtipné,“ poznamenala moje sestra zasmušile.

Předala jsem jí láhev sektu a strčila si cigaretu mezi rty. Prst s plamínkem, kterým jsem si připálila, jsem automaticky schovala v dlani.

Labužnicky jsem si potáhla a o šluk později vše ještě s větším uspokojením vyfoukla. Voda kouření neměla ráda, takže ve společném bytě nic podobného nehrozilo.

„Je to nutné?“ zeptala se a máváním ruky se snažila dým rozehnat.

„A je nutné každou mou cigaretu komentovat?“ zeptala jsem se, aniž bych byť na moment přestala kouřit.

„Už neřeknu ani slovo,“ slíbila.

S úlevou, že si konečně bez zbytečných řečí vykouřím jednu uklidňující, jsem znovu potáhla. Nebo se spíš tedy o to pokusila.

Nevěřícně jsem mrkla na cigaretu, abych zjistila, že je celá promočená.

„Myslím, že začíná pršet. Nezdá se ti?“ zeptala se Monique jako by nic a jen vteřinu poté vyprskla smíchy.

„Tak jestli si takhle představuješ tu společnou oslavu, můžeš si klidně slavit sama,“ otočila jsem se na patě, ale ona mě pohotově chytla za rukáv kabátu.

„Počkej přece,“ prosila a snažila se marně zadusit doznívající smích. „Já ti ty zpropadené cigarety koupím.“

Odtáhla mě k okýnku nedaleké trafiky a poručila si cigarety, které jsem obvykle kouřila.

„Merci,“ poděkovala prodavačce a se zhnuseným úšklebkem mi krabičku podala.

„Nemluv francouzsky,“ napomenula jsem ji.

„Mám govorit po rusky?“

„Ne, jsme v Československu, tak mluv třeba česky.“

„Ya nee paneemayoo,“ nechápavě nakrabatila čelo.

„Ale to víš, že mi moc dobře rozumíš.“

„Ne, nerozumím,“ umoudřila se nakonec, „jsme v Praze a tady je tolik cizinců, že je úplně jedno, jakým jazykem mluvíš. Věděla bys to, kdybys vystrčila nos z bytu.“

„No tak promiň. Excusez-moi.“

„A jen tak mimochodem, jsme v České republice. K rozdělení se Slovenskem došlo už někdy v roce 1992.“

„Páni, netušila jsem, že k té noční procházce po městě dostanu i přednášku.“

„Vy Američani máte příšerný všeobecný přehled,“ zabrblala si Monique pod nosem a začala rozdělávat láhev.

„A vám Francouzům zase do nosánku krapet prší,“ vyplázla jsem na ni jazyk a dál si vychutnávala procházku zasněženým městem.

Snažila jsem se příliš nepřemýšlet nad všemi těmi lidmi, kteří si teď za okny zdobenými světýlky užívají společné chvíle u stromku, aniž by tušili, že zítra už možná nebude nic z toho. Možná dokonce nebudou naživu ani oni sami.

„Ale je to škoda, co říkáš?“ vytrhla mě Moniq z myšlenek, když jsme zastavily na Karlově mostě.

Napila se šampusu a podala mi ho.

„Co přesně myslíš?“ nechápala jsem.

„No tady toho všeho kolem,“ ukázala na sochy. „Já bych to tu možná dokázala očistit trochu šetrněji, ale ty jak se rozohníš…“

„Mile ráda ti tu milou povinnost přenechám,“ ušklíbla jsem se a pořádně si přihnula z láhve, až jsem se z toho rozkašlala, „ale nemyslíš, že je to trochu zbytečná snaha?“

„Proč?“

„Třeba proto, že nebude, kdo by to tady obdivoval.“

„Jo, to máš asi pravdu,“ přikývla a smutně se usmála, „ale škoda těch soch a staveb je.“

Každá jsme evidentně litovala něčeho jiného. Nahlas jsem to ale neřekla. Nic by to neměnilo. Sally se sice snažila křičet i přes pásku, ale měla to marný. Torzo se zalepenou pusou nemělo nárok se vyjadřovat.

„No nic. Ty už jsi mi dárek dala…“ S tajuplným úsměvem sáhla do kapsy a podala mi telefon ovázaný červenou mašlí.

„K čemu?“ zamračila jsem se na dotykový displej. „Copak mám komu zavolat?“

„Aaale, nedělej se. Já vím, že by ses ráda rozloučila s mámou.“ Přejela prstem po telefonu a zapnula číselnou klávesnici. „Stačí jen vyťukat číslo.“

„Proč mi to děláš?“ zamračila jsem se na ni, ale moje mysl už v duchu vzpomínala na číslo, které příliš dobře znala. „Přece víš, že ji určitě sledují. Nemůžu tam zavolat.“

„A v tom je právě ten dárek. Můžeš. Prázdniny končí a zítra pokračujeme v krasojízdě. Nebudeme slabé a už vůbec ne zranitelné,“ samolibě se usmála. „Jen se pokus být stručná. Přece jen bych si ještě ráda užila zbytek večera. Nemusíme tu mít bandu namakaných chlápků v kuklách ještě před půlnocí.“

Přikývla jsem, přestože jsem její poslední slova už téměř nevnímala. Poodešla jsem stranou a spěšně vyťukala číslo, na které jsem se velmi dlouho bála zavolat. A nejenom z důvodu, že máma nebude jediná, kdo bude ten hovor jistě poslouchat. Vlastně jsem nevěděla, co říct. Jak se rozloučit.

„No tak,“ popíchla mě Monique. „Ne každý je sám sobě topením. Mrzne mi tu zadek.“

Za normálních okolností bych jí omlátila výběr její garderoby o hlavu. Ovšem teď jsem se dokázala soustředit jen na vytočení toho správného čísla.

Telefon dvakrát zazvonil.

„Ano?“ ozval se mámin zadýchaný hlas.

Zhluboka jsem se nadechla, ale nedokázala vydat ani

hlásku.

„Haló, kdo je tam?“ zeptala se máma po chvilce ticha. „Sally? Jsi to ty?“ Naděje v jejím hlase byla příliš bolestná.

„Ahoj mami,“ promluvila jsem nakonec.

„Sally, Sall, kde jsi?! Byla tady policie a řekli mi, že jsi v něčem namočená. Zlato, já nevím, o co jde, ale ať je to cokoliv, nějak to spolu vyřešíme. Jen se vrať, prosím, domů. Moc tě prosím!“ s posledním slovem se jí zlomil hlas.

„Nemůžu,“ odmítla jsem tiše. „Moc bych chtěla, aby bylo všechno jako dřív, ale nejde to.“

„Ale určitě ano. Jen přijď domů. Ať se stalo cokoliv, já budu stát při tobě.“

Věděla jsem, že říká pravdu. Jenže neměla ani za mák ponětí, co jsem já za zrůdu.

„Holčičko moje, já tě prosím!“

„Díky, mami.“

„Za co?“ zeptala se s obavou chvějícím hlasem.

„Za všechno. Za život. Byla jsi ta nejlepší máma na světě.“

„Sally?! Sall! Počkej přece!“

Rozmáchla jsem se a vší silou hodila telefon do Vltavy.

„Cítíš se teď líp?“ zajímala se Monique.

„Ani ne,“ usmála jsem se, „ale to se poddá.“ Přihnula jsem si z lahve. „Předpokládám, že plánuješ pokračovat někde, kde mají tohohle pití víc?“

„To si piš,“ přikývla a chytla mě za ruku.

Nechala jsem se odtáhnout do nějakého nočního klubu. Nejdřív jsem myslela, že tam bude jen pár zoufalců a budižkničemů, kteří nemají na Štědrý večer nic lepšího na práci než se jít opít. Jinými slovy, skvělí parťáci pro mou maličkost.

Ale spletla jsem se. Ne v tom, že by tu nebyli žádní zoufalci. Pár se jich tu našlo a já jsem jim hrdě vévodila. Ovšem místo poloprázdného parketu to tu praskalo ve švech. Přímo hlava na hlavě.

Zauvažovala jsem, že se obrátím na patě a uteču si lízat Sallyiny bolístky na pohovku. Ale barová židlička a Monique ochotná utrácet za moje pití byly blíž.

„Doufám, že nemáš omezený rozpočet?“ tázavě jsem nadzvedla obočí a mávla na barmana, abych upoutala jeho pozornost.

„Neboj,“ ujistila mě, „dej si, co chceš, mám tu otevřený účet.“

„Monique!“ pozdravil ji barman kývnutím a sestra se nahnula, aby ho políbila na tvář.

„Ahoj Tome!“

„Tvoje kamarádka?“

„Moje sestra,“ usmála se a objala mě kolem ramen. „Dej jí na mě cokoliv bude chtít. A neboj, tahle malá žába něco snese.“

„Co pro začátek trochu bublinek?“ navrhnul Tom a bylo na něm vidět, že bublinky mojí sestře nenabízí poprvé.

„Čteš mi myšlenky,“ nepřestávala se culit, jako by snad na té láhvi šampaňského bylo něco vtipného.

„Soukromý postelový vtip,“ mrkla na mě, když poodešel.

„Nemusím vědět všechno,“ ujistila jsem ji.

„V tom případě jdu tančit. Doufám, že se potkáme na parketu?“

„Jistě,“ přitakala jsem na oko vážně, „hned v tvém dalším snu a v tom po něm možná taky.“

„Pohyb by ti prospěl. Zpevnila by sis zadek a tak…“ Elegantně se kolem mě zavlnila a ve vteřině se mi ztratila z očí v mase lidí na tanečním parketu.

„Co mám se zadkem?!“ volala jsem za ní, přestože mě nemohla slyšet.

„Nic. Je perfektní,“ promluvil na mě barman, až jsem leknutím nadskočila. „Jedna sklenička pro dámu?“ Podal mi deci šampusu a zbytek v láhvi nechal chladit v kýblu.

Pche, jednu?! Pche, pro dámu?!

„Hele Tome, já asi nebudu tvoje další bublinková kámoška,“ odbyla jsem ho čistě pro jistotu.

Opravdu jsem nestála o žádné sváděcí tanečky. Jediné, co mě drželo na téhle židli, byla představa dostatečného množství alkoholu, který oslepí tu potvoru Sally, která na mě zběsile koulela očima, jelikož jí už nic moc jiného k zuřivému gestikulování nezbylo.

Kopnula jsem do sebe to decko na ex a skleničku mu vrátila.

„Ale ráda budu ta tichá ženská, co ti vypila bar a ušetřila nemalé množství saponátu,“ vytáhla jsem láhev z ledu a žíznivě se napila.   Naprosto ignorujíc bublinky deroucí se mi do nosu.

Když jsem po chvilce otevřela oči a odložila prázdnou láhev na bar, nebyl Tom zdaleka jediný, kdo mě s otevřenou pusou pozoroval.

„Jaký mi doporučíš rum?“

 

   Jedna ruka. Levá ruka. Neee, pravá ruka. Smála jsem se a zakláněla hlavu, abych nechala ta barevná světýlka dopadnout i na mou tvář.

Krása. Pohladila jsem svoje vlastní ruce a při tom se dál vlnila v rytmu neznámé české písně.

Byla jsem tak lehká. Lítala jsem. Vznášela se. Byla jsem víla a ta světýlka mě hladila.

Nejdřív po ramenou, pažích a teď i po mém pasu.

Sklonila jsem hlavu, abych si je prohlédla. Jenže nehladily mě, ale dvě opálené silné ruce, které na oplátku klouzaly po mém břichu.

„Briane,“ to jméno mi vylétlo z úst a stará bolest se zase ozvala.

Prudce jsem se otočila a ty ruce se mě pokusily zachytit, když jsem zavrávorala.

„Kdo je Brian?“ zeptal se neznámý chlápek s plnovousem.

Zhluboka jsem se nadechla a z nosu mi vyšel dým.

„Sally?!“ V zorném poli se mi objevila Monique. „Ty jiskříš!“ vyprskla a zakryla si pusu dlaní, aby udusila vlastní smích.

„Cože to?“ nechápavě jsem se podívala do zrcadla nad sebou.

A tam jsem to uviděla. Už žádná světýlka. Jen já a jiskry, které létaly všemi směry z otevřených ran na mé popraskané kůži. Moje vlasy se v momentě proměnily v oheň a spálily sobí čelenku, která se mi doteď kymácela při tanci na hlavě.

Lidé začali křičet a jejich nářek přehlušil i hlasitou hudbu. Monique už tu nebyla. Jen oheň, který ze mě sršel a ničil vše kolem i mě samou, jelikož velmi rychle pálil zásobu alkoholu, kterou jsem se otupila.

Proběhla jsem hradbou hořících těl a prodrala se až ven do zakouřených ulic. Stávala jsem se ohněm, ale ještě pořád jsem se dokázala vnímat jako člověk.

Zoufale jsem se rozhlédla kolem. Vánoční světýlka v oknech, která jsem cestou sem obdivovala, zmizela a vystřídaly je zuřivě tančící plameny.

Tohle se nemohlo stát! Všichni ti lidé! Já nemohla být ta, která je zabije!

Utíkala jsem dál, ale oheň se ze mě stále šířil. Střízlivěla jsem a začínala si zcela uvědomovat, co se děje. Ovšem ne dost rychle, abych s tím dokázala něco udělat.

Skok do Vltavy se mi momentálně zdál jako ten nejlepší nápad. Ale když jsem doběhla na most, viděla jsem, že bylo příliš pozdě na hrdinství.

Oheň se odrážel od vodní hladiny po délce obou břehů. I já sama stála v plamenech, které již žily vlastním životem a pouze mě pobízely a lákaly, abych se tomu poddala a vedla je.

A já to udělala. Sobecky jsem nechala díru v hrudi zacelit ohněm a popřála Praze šťastné a veselé Vánoce svým osobitým způsobem.

2 komentáře
  • Eva Míchalová
    Publikováno 23:05h, 24 prosince Odpovědět

    No páni, už se moc těším až bude druhý díl napsaný a k přečtení 😀 vypadá to opravdu skvěle…

    • Molly Crow
      Publikováno 20:29h, 29 prosince Odpovědět

      Moc děkuji za milý komentář 🙂 …budu se snažit, aby to bylo co nejdřív 😉

Odeslat odpověď na Molly Crow Cancel Reply