09 Dub Klapka, kamera, jedem!
Poslední dva týdny byly velmi zajímavé. Opět jsem se přesvědčila, že ten, kdo mi nejvíc komplikuje život, jsem já sama.
Stejně jako kdysi na Architektuře, když jsem si vybrala, že udělám papírový model Mercedes-Benz muzea ve Stuttgartu, protože zkrátka dobře vypadá.
Po útrpné noci bez spánku, kdy mě vzhůru držela už jen dokola hraná VHSka s Titanikem a papírky už držely víc na mých prstech než na samotném modelu, jsem přijela odevzdat svou práci do školy, abych zjistila, že ti chytřejší si vybrali jen antický sloup.
Na Uměnovědě jsem si pro změnu vymyslela téma pro seminární práci Vliv Kafkova života na jeho dílo, aniž bych do té doby nějakou jeho knihu četla. Jo, to jsem si naběhla. Ale klasika, dobře mi to znělo.
No a dnes funguje má logika podobně. Knížka má jít brzo na Startovač a já proto přemýšlela, jaké video natočit, abych ji zajímavě uvedla.
Sednout si před knihovnu a plácat páté přes deváté jsem rovnou zavrhla. A v tu chvíli začal můj ďábelský mozek pracovat. Ukecám svoji sestru a natočíme nějakou rádoby vtipnou scénku.
Naštěstí (opravdu, opravdu naštěstí, protože to by byl zase trapas) tehdy přišla k nám domů kamarádka, aby mě naučila dělat pravou italskou pizzu (Mimochodem, moooc se povedla). Přitom jsme samozřejmě dělaly to, co ženský u vaření umí nejlíp. Kecaly.
Můj plán mi přitom vymluvila a navrhla, že by bylo hezké úvod knihy namalovat (pozn. Je znát, že studuje Architekturu).
Jo jo, to by bylo. Jenže to abych před půl rokem začala.
Vzhledem k tomu, že nemám stroj času, pustila jsem svůj mozek opět z řetězu. A najednou tu byl nápad. Natočím stínové divadlo.
Je to rychlý, vypadá to dobře a nikdo to nedělá (pozn. nikde na netu jsem to alespoň nenašla).
A potom už jsem týden jen navrhovala a vystřihovala postavy, abych se ujistila, že to vlastně rychlý vůbec není. Ba naopak, je to zdlouhavý a záda mučící proces!
Jenže u toho vystřihování má člověk bohužel moc času. Takže co dělá? Přemýšlí.
„Nebylo by lepší vyřezat i text? Video pak bude vypadat celistvěji a nebude ho narušovat můj „líbivý“ hlas.“
„No jistě! Vždyť to už je banalita.“
A na další týden jsem měla o práci postaráno já i chudák můj manžel, kterému se mě zželelo.
Následovaly dva dny točení, protože zapomeňte, že se to povede napoprvé.
Další dny stříhání, výběr hudby, zvuků…
Teď si asi říkáte: „Uf! Tím to skončilo.“ Ale ne, perlila jsem dál. Když jsem měla všechny ty vystříhané věci schovat, napadlo mě:
„To je taková škoda. Tolik práce to dalo a teď to skončí někde v krabici a časem se to stejně pomuchlá a vyhodí.“
A v ten moment jsem si vzpomněla, jak jsme si jako děti vyhrály s foukacími fixkami. No a nevypadalo by to v nějakém pěkném sešitě hezky?
Ale po prvním vyfoukaném obrázku, kdy mi z toho foukání málem vylezly oči z důlků a rozbolela mě hlava, jsem se rozhodla, že každý den udělám jen jeden.
Odhadem mám zhruba na dva měsíce o zábavu postaráno. Přesně to nevím, protože na počítání postav a textu mi už kupodivu nezbývala energie.
Žádné komentáře